na Blog.cz

Nedávno jsem se odhodlala a podívala se (snad po sedmi letech) na domácí videa. Při spuštění jsem se rozbrečela, pak začala nadávat, dokonce jsem se u toho i nasmála. Zjistila jsme, že si z toho mnoho věcí nepamatuji, takže jsem asi udělala dobře, že jsem to viděla.

Nahrála jsem kousek z televize naším foťákem. Omluvtetu kvalitu, ale já jsem ségru musím dát.

Je jí tady tak jeden rok.

Chtěla bych se začít věnovat blogu. Je pravda, že mám poslední dobou hodně volného času, ale nedokážu se dokopat. Raději se nudím, než abych sem konečně něco napsala. Pravda je, že mě nic nenutí sem psát, protože blog nemá žádné věrné čtenáře. To je možná to, co bych tu potřebovala, jenže to bych sem zase musela pravidelně psát. Tyhle věci jsou snad neslučitelné.

Začnu sem psát víc o mně. Jo máte smůlu, budete muset číst ty mé řeči, kterým třeba ani neporozumíte. Možná sem začnu psát všechny své chaotické myšlenky, ale co, třeba se v nich někdo pozná. Vlastně teď mám takové klidné období. Nic se neděje, doma mě to už štve, ale nikde jinde nebývám. Cítím nutkání někam vyrazit, trochu zablbnout, poznat nové, lepší lidi. Jenže to nějak nejde.

Budu muset dopsat své vzpomínky na dětství, ale není to jednoduché, tohle odbdobí mě trochu užírá, když si na něj vzpomenu. Poslední dobou se jím trápím víc. Už je to tak dlouho, co jsem ségru neviděla a chybí mi pořád víc a víc. Pak že čas všechno vyléčí... Asi to chce času ještě víc, ale kolik?

P.S. Dávám si úkol, musim zapojit video a podívat se na naše domácí nahrávky. Už jí chci vidět, dřív, než na to nejlepší zapomenu.

Nedávno jsme měli s jedním kamarádem nápad, zašli jsme na chat do jedné z nejnavštěvovanějších místností (na lide.cz) a napsali tam prosté "ahoj". Dostali jsme několik odpovědí, všechny naprosto šílené. Hodlám udělat novou rubriku právě s těmito konverzacemi s některými lidmi, anonymní samozřejmě.

Jak jsem přišla k přezdívce: Prostě mě jen tak narychlo napadla
Kolik je mi let: Tak akorát kolik chci, aby mi bylo
Co studuji: SSZŠ
Bydlím: Kdesi ve městě

↓↓↓

Pro někoho je blog jako jeho vlastní dítě, někdo ho bere jako jediný zdroj komunikace s lidmi, někdo jako deník nebo galerii fotek. Vyberte z několika málo možností v anketě a podělte se o své úspěchy a neúspěchy v blogování do komentářů.

Měla jsem možnost znovu navštívit autorský blog, tentokrát hlavně o kreslení. Toho si lze všimnout hned při vstupu. Vzhled se k zaměření blogu hodí. Obrázek v záhlaví je práce samotné autorky, takže smekám.

Obrázky tvoří většinu obsahu blogu. Lilianniny kresby tužkou mě zaujaly nejvíce, jsou jednoduše úžasné, mají nápad a osobitý styl. Její malby jsou zas výrazné svojí pestrostí a barevností. Já tímto talentem neoplývám, takže ho mohu jedině obdivovat. Pokud byste měli zájem Liliann na blogu nabízí, že vám může obrázek nakreslit na přání.

Na blog přidává články často, asi jako já (takže jednou za čas). To jí ovšem neubírá na úspěchu u čtenářů. Pokaždé se určitě najde spousta lidí, co její články sleduje. Já osobně chápu, že se mnozí z nás nemohou blogu věnovat každý den. Ne vždy je co zveřejnit, nebo není kdy se na svou stránku dostat.

V závěru bych chtěla liliann-art.blog.cz doporučit všem ostatním, protože návštěvu si určitě zaslouží.

"Prosím tě zpomal!" zakřičela dívka nervózně.

"Nemůžu, chceš, aby nás chytili nebo co?" odpověděl jí chlapec, řídící auto.

"To ne, ale neměls krást!"

"Musel jsem, už mám hlad a nemáme prachy," odsekl chlapec a zpomalil.

"Chvíli bys to vydržel. A proč vůbec-"

"No vidíš, co děláš, zase je máme za zadkem!" zařval na ni a opět šlápl na plyn.

"Jak co dělám? Takže za všechno zase můžu jenom já," zasmála se ironicky.

"Drž se, zkusím je setřást," přikázal jí a za zatáčkou prudce vjel na polní cestu pro traktory.

"Hahá," vyjekl, "a máme je, jedou dál a my se napojíme na hlavní a jedem zpátky," řekl vítězně. "Jakej sem zlato? No?"

"Jo skvělej, ale už snad můžeš zpomalit. Malý se to určitě nelíbí"

"Nebo malýmu," dodal a jednou rukou jemně pohladil dívčino bříško.

"Nebo malýmu," zopakovala a povzdechla si. "tak zpomalíš?" naléhala.

"Ještě nejsme tak daleko."

Na tento dotazník jsem narazila u Lauralex →zde←

1. Oblíbená kniha z dětství?
Jako malá jsem se pořád pídila po informacích. Často jsem si pročítala encyklopedie a atlasy o lidském těle. Pak jsem četla celou řadu knih od "Děsivých dějin" atd...

2. Co právě čteš?
Zlodějku knih.

3. Máš právě nějakou rezervaci v knihovně?
Nemám, ale seznam, co si chci půjčit mám někde sepsaný.

Znáte člověka, pro kterého byste klidně i zemřeli, nebo je vám váš život nade všechny přednější?

Je pravděpodobné, že se do takové setuace výběru nikdy nedostanete, ale jen tak pro zábavu se zamyslet můžete.

Na nového člena rodiny jsem se těšila. Už jsme věděli, že to bude holčička, z čehož jsem měla z celé rodiny největší radost já. Na mamčino těhotenství si moc nepamatuju. Jen to, že jsem jí pořád musela chodit kupovat jablka, snědla jich třeba sedm denně. Jednou se jablkem málem i udusila. Nejhorší chvíle byla tehdy, kdy jsme šli společně k babičce, je to kousek, ale cestou se mamce udělalo špatně a omdlela na chodníku. Kolem chodili lidé a každý na mě (malou holčičku) a na mamku, ležící na zemi, jen tak pohlédl, nikdo ani nepomohl. Až jedna paní a pak i starší manželský pár. Dovedli nás k babičce a tam už vše bylo v pořádku.

Moje sestřička se narodila v červnu. Vzpomínám si, jak jsem čekala u babičky až mi zavolají z porodnice. Čekala jsem hodiny, několikrát zazvonil telefon, ale byli to příbuzní. Večer jsem se konečně dočkala a druhý den jela s tátou s řízkama od dědy a pugetem s jedenácti růžemi do nemocnice. Ségra byla pořádný kus a hned se mi zalíbila.

Když mi ji pak za pár dní pustili domů, nespustila jsem z ní oči.

A tak nám všem rostla před očima. Na svůj věk byla vždycky strašně napřed. Chodila v deseti měsících a nevím co ještě. Tohle období vlastně není důležité. Jednoduše byla šikovná a život měla před sebou. Jak rostla, měla jsem ji raději a raději.

Ve třech letech (už to byla naše velká slečna) jsme si doma vybírali pohádku, na kterou se podíváme. Ségra stála u šuplíku s videokazetami a najednou se začala motat. Chtěla jsem ji rychle podržet, ale ještě se mi vyškubla. Pak ale spadla mamce do náruče úplně. Její tělo bylo bezvládné, oči měla otevřené, jako by nám právě umřela přímo před nosem! Bylo mi deset a nic podobného jsem nikdy předtím neviděla. Nevím, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Mamka volala sanitku, ségra mezitím v bezvědomí zvracela. Držela jsem ji na boku, aby se neudusila. Po chvíli, jako by usnula.

Na sanitku jsem čekala před domem. Dodnes mě zamrazí, když si vybavím, jak jsem tam stála a netrpělivě očekávala zvuk houkačky.

Dál se to semlelo rychle. Odvezli ji i s mamkou (doprovodem) do nemocnice. Já byla u babičky.

To navazuje na další kapitolu - otce. Zatímco jsme prožívali největší hrůzy, náš drahý papánek byl u svojí milenky (o čemž se ještě oficiálně nevědělo!). Tenkrát jsem ho nemohla sehnat, volala jsem babičce (jeho matce) a i strejdovi (jeho bratrovi), který ho nakonec sehnal v té nejmenované rodině, kde se stejně zapíral. Kdyby jim tenktát strejda neřekl, že i když tam teda není, ať mu vyřídí, že má dceru v nemocnici, kdo ví, kdy by se ozval.

Už nevím, jakou výmluvu si vymyslel, ale nějak mu to prošlo.

Nebudu psát tak obsáhlý článek, kdo by byl schopen toho přečíst víc? Pokračování příště.