Březen 2012

Existuje někdo, pro koho byste byli ochotni zemřít?

24. března 2012 v 17:50 | Nameless |  Ankety
Znáte člověka, pro kterého byste klidně i zemřeli, nebo je vám váš život nade všechny přednější?
Je pravděpodobné, že se do takové setuace výběru nikdy nedostanete, ale jen tak pro zábavu se zamyslet můžete.
Hlasujte v anketě...

Jak to pokračovalo - ségra

11. března 2012 v 19:10 | Nameless |  Vzpomínám
Navazuje na 1. část

Na nového člena rodiny jsem se těšila. Už jsme věděli, že to bude holčička, z čehož jsem měla z celé rodiny největší radost já. Na mamčino těhotenství si moc nepamatuju. Jen to, že jsem jí pořád musela chodit kupovat jablka, snědla jich třeba sedm denně. Jednou se jablkem málem i udusila. Nejhorší chvíle byla tehdy, kdy jsme šli společně k babičce, je to kousek, ale cestou se mamce udělalo špatně a omdlela na chodníku. Kolem chodili lidé a každý na mě (malou holčičku) a na mamku, ležící na zemi, jen tak pohlédl, nikdo ani nepomohl. Až jedna paní a pak i starší manželský pár. Dovedli nás k babičce a tam už vše bylo v pořádku.

Moje sestřička se narodila v červnu. Vzpomínám si, jak jsem čekala u babičky až mi zavolají z porodnice. Čekala jsem hodiny, několikrát zazvonil telefon, ale byli to příbuzní. Večer jsem se konečně dočkala a druhý den jela s tátou s řízkama od dědy a pugetem s jedenácti růžemi do nemocnice. Ségra byla pořádný kus a hned se mi zalíbila.
Když mi ji pak za pár dní pustili domů, nespustila jsem z ní oči.
A tak nám všem rostla před očima. Na svůj věk byla vždycky strašně napřed. Chodila v deseti měsících a nevím co ještě. Tohle období vlastně není důležité. Jednoduše byla šikovná a život měla před sebou. Jak rostla, měla jsem ji raději a raději.

Ve třech letech (už to byla naše velká slečna) jsme si doma vybírali pohádku, na kterou se podíváme. Ségra stála u šuplíku s videokazetami a najednou se začala motat. Chtěla jsem ji rychle podržet, ale ještě se mi vyškubla. Pak ale spadla mamce do náruče úplně. Její tělo bylo bezvládné, oči měla otevřené, jako by nám právě umřela přímo před nosem! Bylo mi deset a nic podobného jsem nikdy předtím neviděla. Nevím, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Mamka volala sanitku, ségra mezitím v bezvědomí zvracela. Držela jsem ji na boku, aby se neudusila. Po chvíli, jako by usnula.
Na sanitku jsem čekala před domem. Dodnes mě zamrazí, když si vybavím, jak jsem tam stála a netrpělivě očekávala zvuk houkačky.
Dál se to semlelo rychle. Odvezli ji i s mamkou (doprovodem) do nemocnice. Já byla u babičky.

To navazuje na další kapitolu - otce. Zatímco jsme prožívali největší hrůzy, náš drahý papánek byl u svojí milenky (o čemž se ještě oficiálně nevědělo!). Tenkrát jsem ho nemohla sehnat, volala jsem babičce (jeho matce) a i strejdovi (jeho bratrovi), který ho nakonec sehnal v té nejmenované rodině, kde se stejně zapíral. Kdyby jim tenktát strejda neřekl, že i když tam teda není, ať mu vyřídí, že má dceru v nemocnici, kdo ví, kdy by se ozval.
Už nevím, jakou výmluvu si vymyslel, ale nějak mu to prošlo.

Nebudu psát tak obsáhlý článek, kdo by byl schopen toho přečíst víc? Pokračování příště.