Vzpomínám

Sukničkáři ve sklípku

28. července 2012 v 10:59 | Nameless
Na konci června jsem zašla s přítelem, jen jako doprovod, na konkurz na komparz do filmu Sukničkáři. Vyplnila jsem dotazník, vyfotili si mě a nedávno zavolali, že mě berou.
21. 7. 2012 jsem se měla dostavit v 11:45 v letním oblečení na Mělník. Místo jsem hned našla, nahlásila jsem se, vyplnila nějaký lístek a ve 12 hod. nás čekala "snídaně".
Všichni shromáždění komparzisté měli pro sebe menší sklípek blízko placu. Sešli jsme se celkem dobrá parta plná veselých a přátelských lidí. Někteří jedinci se postarali o zábavu a řeč rozhodně nestála. Trochu nás vyčerpávalo čekání. Štáb začal točit kvůli dešti něco úplně jiného a my dál čekali.


Vytáhli nás po několika hodinách konečně ven. Chvíli jsme přihlíželi na práci pana Menzela při natáčení scény kdy vysloužilý operní pěvec (Martin Huba) přijíždí do vily taxíkem. Někoho z nás vybrali do role fotografů a přihlížejících fanoušků (nás mladé nechali stranou), kamarádův táta hrál taxikáře. Chvíli se zkoušelo, štáb všechno dělal znovu a znovu, zdržovalo počasí, až se rozpršelo znovu a silně.
Čekali jsme opět ve sklípku, pršelo a pršelo. Hladoví jsme se v pět odpoledne dostali na "oběd", měli jsme i kávu, která nás zachránila před prochladnutím.


Zkrátím to... čekali jsme dlouho. Během chvíle se všechno měnilo, nakonec původní sestava dotočila tu jednu scénu. Po deváté hodině večer nás všechny vyplatili a mohli jsme jít domů.
Tím má cesta nekončí. Čekala jsem na autobusovém nádraží trochu promočená do 22:10 hod. kdy mi přijel poslední autobus a já konečně jela k okraji našeho města a pěšky hezky domů. V jedenáct jsem byla konečně doma.

Byla to určitě zajímavá zkušenost. Podívat se do zákulisí filmu je fajn. Štáb je opravdu sehraný tým a jejich práce je náročná, ač se to někomu nezdá. Zvláště pak pod vedením někoho jako je pan Menzel, tehdy musí všichni dělat všechno precizně.

Video - ségra

20. května 2012 v 13:20 | Nameless
Nedávno jsem se odhodlala a podívala se (snad po sedmi letech) na domácí videa. Při spuštění jsem se rozbrečela, pak začala nadávat, dokonce jsem se u toho i nasmála. Zjistila jsme, že si z toho mnoho věcí nepamatuji, takže jsem asi udělala dobře, že jsem to viděla.
Nahrála jsem kousek z televize naším foťákem. Omluvtetu kvalitu, ale já jsem ségru musím dát.
Je jí tady tak jeden rok.


Jak to pokračovalo - ségra

11. března 2012 v 19:10 | Nameless
Navazuje na 1. část

Na nového člena rodiny jsem se těšila. Už jsme věděli, že to bude holčička, z čehož jsem měla z celé rodiny největší radost já. Na mamčino těhotenství si moc nepamatuju. Jen to, že jsem jí pořád musela chodit kupovat jablka, snědla jich třeba sedm denně. Jednou se jablkem málem i udusila. Nejhorší chvíle byla tehdy, kdy jsme šli společně k babičce, je to kousek, ale cestou se mamce udělalo špatně a omdlela na chodníku. Kolem chodili lidé a každý na mě (malou holčičku) a na mamku, ležící na zemi, jen tak pohlédl, nikdo ani nepomohl. Až jedna paní a pak i starší manželský pár. Dovedli nás k babičce a tam už vše bylo v pořádku.

Moje sestřička se narodila v červnu. Vzpomínám si, jak jsem čekala u babičky až mi zavolají z porodnice. Čekala jsem hodiny, několikrát zazvonil telefon, ale byli to příbuzní. Večer jsem se konečně dočkala a druhý den jela s tátou s řízkama od dědy a pugetem s jedenácti růžemi do nemocnice. Ségra byla pořádný kus a hned se mi zalíbila.
Když mi ji pak za pár dní pustili domů, nespustila jsem z ní oči.
A tak nám všem rostla před očima. Na svůj věk byla vždycky strašně napřed. Chodila v deseti měsících a nevím co ještě. Tohle období vlastně není důležité. Jednoduše byla šikovná a život měla před sebou. Jak rostla, měla jsem ji raději a raději.

Ve třech letech (už to byla naše velká slečna) jsme si doma vybírali pohádku, na kterou se podíváme. Ségra stála u šuplíku s videokazetami a najednou se začala motat. Chtěla jsem ji rychle podržet, ale ještě se mi vyškubla. Pak ale spadla mamce do náruče úplně. Její tělo bylo bezvládné, oči měla otevřené, jako by nám právě umřela přímo před nosem! Bylo mi deset a nic podobného jsem nikdy předtím neviděla. Nevím, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Mamka volala sanitku, ségra mezitím v bezvědomí zvracela. Držela jsem ji na boku, aby se neudusila. Po chvíli, jako by usnula.
Na sanitku jsem čekala před domem. Dodnes mě zamrazí, když si vybavím, jak jsem tam stála a netrpělivě očekávala zvuk houkačky.
Dál se to semlelo rychle. Odvezli ji i s mamkou (doprovodem) do nemocnice. Já byla u babičky.

To navazuje na další kapitolu - otce. Zatímco jsme prožívali největší hrůzy, náš drahý papánek byl u svojí milenky (o čemž se ještě oficiálně nevědělo!). Tenkrát jsem ho nemohla sehnat, volala jsem babičce (jeho matce) a i strejdovi (jeho bratrovi), který ho nakonec sehnal v té nejmenované rodině, kde se stejně zapíral. Kdyby jim tenktát strejda neřekl, že i když tam teda není, ať mu vyřídí, že má dceru v nemocnici, kdo ví, kdy by se ozval.
Už nevím, jakou výmluvu si vymyslel, ale nějak mu to prošlo.

Nebudu psát tak obsáhlý článek, kdo by byl schopen toho přečíst víc? Pokračování příště.

Jak to začalo

29. prosince 2011 v 20:59 | Nameless
Rodiče byli mladí, když se poznali, zplodili mě ovšem velmi brzy a tak se vzali.
Narodila jsem se jednu červencovou neděli roku 1994. Žila jsem s mamkou u babičky a táta u svých rodičů. Později se nastěhoval k nám. Tak jsme žili všichni tři v jednom malém pokojíku spolu s babičkou, dědou a tetou v bytě 3+1.

V mých pěti letech jsme se přestěhovali do starého domu na vesnici, v kterém jsme bývali jen přechodně. Moc si toho nepamatuju, ale byla v něm zima, plíseň a tma. Prožila jsem si tam pořádné afty v ústech i krku, až mi hrozili nemocnicí, odřela jsem si tam obličej o silnici, když jsem se svezla po uhlí. Začala jsem tam chodit do školky, našla si prvního "kluka" a zamilovala si jednoho pejska, kterého po několika letech srazilo auto. Žili jsme tam tak rok. Pak jsme dostali byt ve městě, kde jsme bydleli předtím.

V tu dobu se stala událost, která zpomalila události další.
Táta měl před Vánoci odjet vydělávat peníze, jel i se svým bratrem. Mamka mu ten den říkala, že má špatný pocit, ať nikam nejezdí. Ovšem odjel. Brzy volal, že měl nehodu. Strejda měl zlomenou ruku a nos, táta měl rozdrcenou kyčel, nemohl chodit, auto bylo našrot. V nemocnici pobyl hodně měsíců a my s mamkou jsme zatím zařizovali byt.

Konečně, když už se táta trochu uzdravil, začali jsme žít jako plnohodnotná rodina ve svém. Bylo nám dobře a nic nám nescházelo. K šestým narozeninám jsem dostala králíčka, mamka dokonce otěhotněla a já se těšila na sourozence...
 
 

Reklama